Pocházím z poměrně malého města na Moravě. Člověk by řekl, že kulturní vyžití je tam nic moc. To je asi fakt, řekne si leckdo. Jenže, když už se tam něco událo, tak to bylo něco mimořádného. Lidé o tom mluvili, chtěli být jeho součástí, neboť je to řadilo k místní „honoraci“ a hned stoupali sami před sebou v ceně. Vzali si na to sváteční oděv, zašli k lazebníkovi. Dobře se naladili. Nepochybně to pak byl nezapomenutelný zážitek. Potom už stačilo, aby na ně daná díla v jakés takés pravidelnosti působila a byli z nich jiní lidé.
Takže z dnešního pohledu umělce, žijícího v Praze několik desítek let, nebyla kultivovanost místních, kteří se aktivně účastnili i na různých folklorních akcích, tak katastrofální. Myslím, že obrazně řečeno jsem si kulturu užila víc tam, než v Praze. Víc aktivně a sdílela jsem ji s více lidmi.
Domov mě formoval
Možná to bylo taky tím, v jaké rodině jsem vyrostla. Můj otec hodně četl, vymetal všechny možné dostupné aktivity od zahrádkářů až po šachisty. A i přes to, že byl sportovní antitalent, družil se s turisty, sokoly a pravidelně sledoval taneční soutěže. Prostě si užíval života. Cestoval po všech dostupných domácích i zahraničních místech. Nikdy nás čtyři děti nikam nevzal, přesto nám byl jakýmsi příkladem. Že nás na své aktivity nebral, mělo taky svůj efekt. Vzbuzoval v nás touhu a těšení se na to, až jednou…
Maminka navštěvovala ostravská i pražská divadla. Vedla nás ke kultuře stolování, vkusu v oblékání a naučila nás šít, abychom si mohli dopřát módní oblečení, které se nám líbilo a které rozhodně nebylo k mání v obchodech. Pozor! Šít a vařit uměli i kluci.
Jako děti nás cpala do různých kroužků, abychom byli v rukách odborníků. I jinak řídila rozvoj našich tvůrčích dovedností a vnímání životní nadstavby. Kupovala nám od dětství poezii, krásnou literaturu a odborné časopisy. Domácnost zdobily obrazy a různé plastiky.
Tenkrát jsem si to neuvědomovala, ale všechno, co jsem kolem sebe „nevnímala“ mě ovlivnilo. Jen jsem o tom nepřemýšlela.
V celém městečku byly sochy Albína Poláška, sochaře, který se proslavil v Americe. V kontrastu s jeho realisticky ztvárněnými postavami byla díla Vladimíra Vašuta. O jeho sochách se mezi domácími říkalo, že jsou to hromady kamení. I to mě utvrdilo v tom, že způsob vyjádření je individuální a neřídí se žádnými pravidly.
Ve škole
Ve škole visely na zdech reprodukce obrazů Josefa Čapka, Václava Špály, plakáty a pomůcky na nichž byla vyobrazení české krajiny a venkova Josefa Lady. Barevnost těchto děl a jejich úžasná umělecká zkratka bylo to, co se mi dostalo pod kůži tak, že socialistiký realismus na mně nezanechal žádné následky. Když jsem později pochopila, že si můžu malovat co chci, že se nikomu nezodpovídám, přišla tvůrčí svoboda. Odvaha k osobitosti.
A co máte rádi vy? Co vám dělá dobře na duši? Zkuste se na to podívat zpětně. Napište mi na FB skupinu. Nebo to pojďte se mnou zpracovat do nějakého výtvarného díla. Třeba linorytu.
Mám bohaté zkušenosti jako výtvarnice-grafička. A ve svém eBooku vás naučím kreativně odpočívat a najít sama sebe prostřednictvím starých grafických technik.
Pár slov o mně najdete zde
