Den matek

Čím je obdarovat?

Přemýšlela jsem o tom, čím vás inspirovat. Po delším čase, který jsem věnovala tvorbě nového  eBooku se nabízí jeho využití. Jsem ráda, že se jeho psaní blíží ke konci a vy si budete moci udělat svůj první linoryt. Třeba jako dárek pro maminku. Ale to, co vám chci nabídnout je něco jiného. Obohaťte sebe o hezké chvíle s vašimi blízkými seniory.

Den matek

Dnešní inspirace nespočívá v tvorbě samotné. Jde o připomínku něčeho samozřejmého, ale možná tak trošku opomíjeného. O den matek. Vlastně ani ne tak o ten den, ale o matky, jako takové. O babičky a tetičky. Ale i jejich partnery dědečky, strýčky a otce.  Jde o naše seniory vůbec a naše prázdno v duši.

Jak možná víte, jsem právě na “mateřské dovolené”. Ne, nemám čerstvě miminko. I když je to moc prima. Ale mám maminku, co to už sama nezvládá. A tak jsem si vzala do hlavy, že se o ni postarám já. Bohužel se ale stalo, že jsem ji vytrhla z jejího domácího prostředí. Vím, že to není dobře. Přála jsem si, aby to překonala. Vždyť jsem ji vezla do Ráje.

Jako svatá rodina

Žila tam od třicátého devátého roku. Přistěhovala se na začátku války jako uprchlík. V Bohumíně Čechy nechtěli. Jejího otce vyhnali z práce s kvérem v ruce. Museli se odstěhovat hned. Její tatínek Josef naložil svoji Marii a dvě dcerky do vlaku na Frenštát pod Radhoštěm a kde měl rodiče. Putovali celý den. Jako svatá rodina. Sám se snažil sehnat povoz na pár kousků nábytku a peřin. 

Mariinini rodiče zůstali v Bohumíně výměnou za ztrátu identity. Museli podepsat domovský list a přijmout nové jméno. Místo Sedláka byl dědeček najednou popolštěný Sedliak. Vnoučátka byla pryč a s koncem války se rodina rozpadla celá. Některé holky byly vdané, některé na vdávání, některé byly teprve děvčátky. Nejmladší mámině tetičce Elišce bylo o rok víc, než jí. Jezdila za ní na prázdniny. Byly nerozlučné. Chodily spolu na stav (rybník) pást husy, k pekařovi s chlebem a jdouc kolonií, ruku v ruce si zpívaly pokud možno česky, když nešli kolem Němci, kteří brzy po té, co Poláci vyhnali Čechy, sami zaujali jejich místo. No takové multikulturní město… Před válkou.

Nový domov

A nový domov? Jaký byl? První noc přespali u vzdálené příbuzné a pak si hledali byt. Místo nebylo. Uprchlíků bylo moc. Marie si chtěla vyprosit místo v opuštěné vývařovně u chudobince. Místo plné špíny a štěnic. Ale farář je odmítl. 

Nakonec je přijali “cizí” lidé s kupou dětí. Vzniklo přátelství na celý život. Později město postavilo proti kasárnám tzv. uprchlické domy, kde naši přečkali válku. 

A tohle místo se stalo nejen prvním, ale i posledním maminčiným domovem. Protější kasárna se po sametové revoluci stala bytovým domem, kde bylo i bydlení Charity. Z jejich oken se maminka koukala na své dětství a její zamilované Horečky. O těch až někdy příště.

Po té, co si nešťastně zlomila nohu, už se nebyla schopna postavit a zůstala na kolečkovém křesle. A tady je okamžik, kdy se musela rozloučit se svými blízkými a domovem.

Ano, mohla by být v domově důchodců. Ale myslela jsem, že jí u mě bude líp. Budeme spolu něco tvořit, vařit a péct, což je její vášní, zahradničit, což je její druhou vášní a jezdit na výlety a kafíčka. Nějaký čas to tak bylo, ale pak ji zradilo zdravíčko.

Dnes většinu času prospí a já ji nebráním. Vydržet ty bolesti, co má,  je pro ni někdy nepřekonatelné. Bylo fajn, když se někdy mohla vidět se svými dětmi a vnoučaty, ale nebylo to často, protože teď bydlíme rodině tak trochu z ruky. 

Sliby chyby

Coronavirus ji ale, to málo, co měla, vzal. Jako dnes tolika seniorům. Snad se nám podaří je ochránit. A všechny své blízké. Je to tak těžké. A těžké to je hlavně pro ty opuštěné duše. Stýská se jim a my si vůbec neumíme představit, jak. A nechápou, že nemáme ve svých nabitých programech ani minutku. Pamatuji si jak, když jsem ještě chodila do práce, bylo pro mě těžké s ní promluvit.

V pracovní době na to nebyl prostor. Často jsem říkala: teď nemůžu mluvit. Pak ti zavolám.

Z práce jsem se vracela pozdě, hlavu plnou domácích povinností, unavená, na volání jsem zapomněla. Pak už bylo hodně pozdě. A ráno mě opět semlely povinnosti. A tak to šlo třeba týden, něž jsem měla nějaký volný den a jela za ní. 350 km. 

Nenechte je čekat

Pokud nejsme s našimi seniory v domácnosti, nevnímáme, jak trpí. A oni nám nechtějí přidělávat starosti. A trpělivě (nebo ne?) čekají, až se jim ozvem, podělíme se o své každodennosti, radosti a starosti. Čekají a ptají se pořád dokola, protože vaše odpovědi zapomněli nebo nás prostě jen chtějí slyšet.

Věnujte jim svůj čas

Moc vás prosím, mluvte se svými blízkými. Mluvte s nimi často. Říkejte jim, jak moc vám chybí. Mějte plnou pusu lásky. Tak jako oni milovali vás, když o vás ještě pečovali a jak vás milují i teď. Přes všechna příkoří, kterých se na nich od puberty dopouštíme. Nic nás to nestojí, snad jen poznámku v kalendáři našeho telefonu. Sdílejte fotky. Sdílejte příběhy. Jako já teď. Nezlomte jim srdce. Zlomte ten virotime. Děkuji.

Uvařte si spolu čaj nebo spolu něco vyrobte. Že nemáte zručnost, že jste sto let nic nedělali? Co na tom? Já to s mámou zkusila a žasnu, jaký cit pro barvy má! Ještě jí k devadesátinám uspořádám výstavu. Přiberte děti nebo vnoučata a vytvořte spolu něco pro radost. Zkuste mých 9 dekorací z linorytu.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.