Co vás probudí ze zimního spánku?
Znovu se mi připomněl okamžik před rokem. Maminka se probudila ze svého zimního spánku a začala organizovat své 90. narozeniny. Přiznám se, byla jsem trochu v šoku. Bydlíme teď spolu zhruba 350 km od jejího původního domova a většiny příbuzných a známých. V malém domku se zahradou, ne dost velkém na to, aby se tu sešlo padesát lidí.
I tak, v únoru mi to přišlo předčasné, vzhledem k letnímu termínu narozenin. A tajně jsem doufala, že to do té doby vyprchá do ztracena. Neměla jsem žádnou zkušenost s organizováním tak velké oslavy ani z vlastní svatby, tam nás bylo jen šest. To ale neznáte naši Alenku!
Cestovat na Moravu za rodinou v horkých letních dnech s imobilní seniorkou mi nepřišlo rozumné. Pozvat všechny najednou k nám, nemožné. A pozvat je postupně, šílené. Měli bychom každý weekend až do vánoc návštěvu.
Takhle nějak to vypadá, když se vypravíme na rodinný sjezd. Vlakem, autobusem nebo aeroplánem nebo jako Frigo na mašině.
Touha slavit!
Jak to udělat? To byl oříšek. A nebyl jen jeden. Bylo jich jak pro veverku.
Začala hledat hospodu, kam bychom se všichni vešli. Mohla jsem i zariskovat a očekávat v deštivém roce slunečno. Mám sehnat několik stanů, lavic, stolů a nádobí? Zvládnu to všechno sestavit za dopoledne, než všichni přijedou? Vejde se mi jídlo do lednice? Kde je ubytuji a jak?
Každý rébus má své řešení. Oslovila jsem přátele. A rozhodla jsem se správně. A všechno dobře dopadlo. I ta nejnapínavější kreativní část-pečení dortů.
Pečení dortů.
V životě jsem toho moc neupekla. Neměla jsem to patřičné vybavení ani osvědčené recepty. Peču sice ráda, ale vždycky improvizuju. Nebo si recepty upravuji k obrazu svému. Takže to je vždycky dobrodružství. A když se něco povede. už nevím, jak jsem to dělala. Nemám si co zapsat do svého receptáře pro příště.
Pak také bojuju s tím, že výsledek je neodhadnutelný. Proto se trochu bojím upečené věci někomu nabízet.
Je to vždycky adrenalin. To můžu. Tak jsem to riskla i tentokrát. Jen těch kritiků, kteří, mimo jiné, jsou zdatní hostitelé, bylo i na mě trochu moc.
Marcipán verzus škrob a barvivo.
Teď když na to myslím zpětně, musím se smát. Vzpomněla jsem si na oslavy ze svého dětství. Tenkrát se nedělaly oslavy jako dnes. Byly to vážené akce dospělých a my děti jsme tam byly jen jako na školení ve slušném chování. Někteří dospělí moc příkladní nebyli.
Co bylo šokantní, byly dorty a zákusky. Byly mohutné, plněné sladkým máslovým krémem a barevnými kytičkami. Sníst jeho jednu dvanáctinu bylo pro mě naprosto nepřekonatelné, ale tu kytičku, co ho zdobila, jsem chtěla, tak jsem si cpala dort do pusy a krém mi lezl i ušima, ale spolykat jsem ho musela, když jsem si ho pro tu kytičku vzala. A odměna nebyla sladká, nebyla z cukru, ale ze škrobu. Brrr. Velké zklamání. Bylo mi špatně, jenže ty jejich barvy! Zelená a růžová. Musela jsem je mít.
Expertka verzus amatérka.
Maminka dělala moučníky moderněji. Lehčí, s pudinkem. Byla jimi vyhlášená po celém kraji. Každý týden se u nás peklo na něčí svatbu, narozeniny, oslavu sešlost. Dveře se u nás netrhly. Všechny kámošky mi záviděly, že se můžu nacpat sladkým, ale já ty dobroty nemohla ani vidět. Prostě jsem nebyla na sladké. Vždycky si dám raději kus chleba. Až teď mě moje chutě dohnaly. Zkazil mě manžel, který si s mou maminkou vždycky rádi dají nějakou tu čokoládu. A přesto, že jsem vybíravá, do ničeho se nevejdu. Dobře mi tak.
Co jsem s mámou na mateřské, propadla jsem vaření a pečení. Je to totiž nejvíc kreativní činnost, obzvláště, když nevíte, co je v lednici a vaří se z toho, co dům dal. Někdy jsem sama překvapená svým dílkem.
Vítězství nad čtyřmi dorty.
Tak jsem se do toho pustila. Čokoládová klasika mě nudí, tak musel kažký překvapit něčím jiným.
První měl kouzelnou moc. Dokázal vyvolat sny a nečekané představy. Byl jako černočerná tma, jako heboučký samet. S osvěžujícím citrónovým krémem.
Co ještě máme rádi? Procházky do lesa.Proto byl druhý byl jako kopeček měkkoučkého mechu , kam si chceme sednout mezi maliny a borůvky.
Bylo léto, to milujeme slunce, koupání a mojito. A tak byl třetí kousek jako zelenkavý lehoulinký závoj.
A co ještě máme rádi u babičky o prázdninách? Pohádky a velikou duchnu, ve které se dá krásně utopit a je posypaná jahodovými puntíky. A tenhle ten bělounký obláček zmizel v pusách mých blízkých jako první.
Baby camp
Oslava byla excelentní, na prima místě, s prima lidmi, kterým tímto děkuji za podporu a sehranou asistenci bez jakéhokoliv nácviku. Jsme prostě rodina kreativních akčních lidí. Díky mámě.
Tak si udělejte poznámku v kalendáři. Babička si to sice užila, ale vnoučat a pravnoučat se nedopočítala. Pořád jich totiž přibývá. Tak to letos zkusí znovu. Už si brousí zuby.
Jak slavíte vy? Napište mi. Třeba sem. O svých kreacích, oslavách a touhách.
Napište, jak překonáváte svoje limity vy.
Mám bohaté zkušenosti jako výtvarnice-grafička. A ve svém eBooku vás naučím kreativně odpočívat a najít sama sebe prostřednictvím starých grafických technik.
Pár slov o mně najdete zde
